V Hořicích vyrostla na místě nehod nová chlouba

Stezku plnou obav o vlastní bezpečnost představovala každodenní cesta z Hořic do Libonic pro zdejší rodačku paní Luňákovou. Seniorka v Libonicích zdědila po svých rodičích dům se zahradou. A protože celý život o rodný dům pečuje, nemohla se vyhnout výpravám přes nebezpečnou silnici. Ve svém pokročilém věku musela překonávat frekventovanou mezinárodní komunikaci v místě, kde chyběla i obyčejná zebra pro chodce. Slavnostní otevření lávky přes silnici se tak nejen pro ni stalo skutečnou oslavou. 

Starosta města Hořice Aleš Svoboda jí jednou při osobním setkání slíbil, že do jejích osmdesátin bude stát nová lávka. To se, ač s ročním zpožděním, podařilo a  jednaosmdesátiletá paní byla významným hostem svátečního přestřižení pásky.

Všichni místní oceňují, že nyní mohou bezpečně chodit z centra Hořic do Libonic beze strachu, že je přejede auto.

Stavba mimoúrovňového křížení stezky pro pěší a cyklisty přes frekventovanou silnici první třídy E442 (I/35) začala v květnu 2015 a v říjnu o tři roky později byla přestřižením pásky předána místním. O financování se z víc než poloviny postarala dotace z Integrovaného regionálního operačního programu.

Lávka výrazně zjednodušila život lidem z regionu, kteří do místa dojíždějí za prací, na nákupy, k lékaři nebo za zábavou, i studentům několika zdejších škol ‒ včetně nejstarší sochařsko-kamenické školy v Evropě. Hořice, proslavené také výrobou hořických trubiček, jsou cílem mnoha dalších návštěvníků – leží jen kousek od okresního města Jičína a každoročně se zde konají motocyklové závody 300 zatáček Gustava Havla.

Radost udělala lávka i vozíčkářům z místní invalidovny, kteří díky bezbariérovému nájezdu mohou nyní vyrážet do okolní přírody nebo vyřizovat úřední povinnosti či nákupy v centru.

“Hořická lávka se díky unikátnímu architektonickému řešení stala i novou dominantou města”, říká Michal Jakl z kanceláře starosty. Její konstrukce je celá ze dřeva, je tedy z obnovitelných zdrojů, a další výhodou byla také cena. Místní jsou na ni pyšní i proto, že se jí začalo přezdívat „vstupní brána do Podkrkonoší“.